Restaurování | Eva Kyšková | Portfolio | Články | Kontakt |
Eva Kyšková - restaurování obrazů, plastik a fresek
Články o restaurování, publikace, literatura o restaurování obrazů, plastik a fresek
Obrazy Evy Kyškové, text: Blanka Jiráčková
Označení "malíř a restaurátor" je často doplňkem za příjmením mnoha našich výtvarných umělců. Oba pojmy jsou charakteristikou malířské práce na vysoké profesionální úrovni. Zatímco od malíře vyžadujeme zcela samostatnou tvorbu, na které si vážíme především pečeti individuality a zdůrazňujeme právě originalitu výtvarníka, v níž je řemeslo samozřejmě zvládnutou podmínkou, restaurátor musí naopak vědomě potlačit a zapřít vlastní uměleckou osobnost ve smyslu vytvoření nového díla. U restaurování vystupuje do popředí řemeslná stránka. Od restaurátora dokonce požadujeme podřízení se a vžití nejen do technologie, rukopisu, ale i ve finální retuši, na které záleží konečný úspěch restaurování, vystižení celkového duchovního charakteru jiného umělce, jehož dílo právě restaurátor rekonstruuje, obnovuje či konzervuje, restauruje. Jak se přesto mohou vlastnosti malíře a restaurátora spojit v osobě jednoho výtvarníka a navzájem si vyhovět, dokazuje restaurátorské o malířské dílo Evy Kyškové. Za záchranou velkého počtu hlavně renesančních a barokních fresek našich hradů a zámků, obnovu a restaurování dřevěných renesančních stropů, četných obrazů a plastik se skrývá právě jméno Evy Kyškové. Restaurátorská činnost této malířky je známa z několika celostátních přehlídek shrnujících výsledky práce našich předních restaurátorů. Dnes bychom chtěli věnovat pozornost především její malířské tvorbě.
Eva Kyšková ukončila studium na Akademii výtvarných umění v roce 1958 u profesora Vladimíra Sychry v ateliéru monumentální malby. Odtud asi také pochází její "slabost" pro restaurování velkých ploch stropních a nástěnných maleb vůbec.
V šedesátých letech ještě pokračovala ve studiu u profesora Bohuslava Slánského, kde měla možnost proniknout do tajů restaurátorské práce.
V malířském díle Evy Kyškové převládají dva žánry - portrét a krajinomalba. Portréty vynikají výstižným zobrazením nejen vnější podoby, ale především charakteru osobnosti. S charakterizační schopností a potřebou psychologizujících úvah autorky souvisí vznik podobizen osob jí blízkých nebo přátel. Postřehnutý duševní obraz portrétovaného zaznamenává rychlými tahy štětce, kompozici buduje především různými tóny a valéry modré. Střídá hutnou pastu s průzračnými vrstvami, které ovládnou prostor svou vzdušností a lehkostí.
Krajinomalby Evy Kyškové pocházejí z různých koutů Čech a Moravy, ačkoliv některé vznikly také na základě prožitků z cizokrajného prostředí jako studie k vyjádření života, zvyků a mentality jiných národů (například obrazy ze severní Afriky). Domácí krajiny lákají malířku v období zimy a jara, okouzluje ji sychravá atmosféra se znaky nového života, nabírání sil v tomto ročním období, kdy v přírodě dochází k prudkým dramatickým zvratům… Čas rychlých změn (zbytky sněhu a první životodárné paprsky slunce) podmiňují její vervní malířský přednes. Nanáší barvu na plátno břitkými tahy štětce, místy špachtli. Maluje zásadně pod širým nebem před zvoleným motivem. Obrazy jsou vytvořeny jedním dechem, jako by ji ještě mrazivé počasí popohánělo. Krajina Evy Kyškové je nadšené zapálené a temperamentní umělecké ztvárněni života přírody.
BLANKA JIRÁČKOVÁ
K výstavě obrazů a restaurátorských prací Evy Kyškové, text: Jaromír Šíp
Dne 16. 9. 1981 byla v Domě umění Jihomoravského muzea ve Znojmě zahájena výstava obrazů a restaurátorských prací Evy Kyškové. Jako odborný, svědomitý a pečlivý restaurátor je Eva Kyšková ve Znojmě známa již více než deset let. V létech 1969-70 započala s prací na barokních freskách ve vstupní hale Znojemského hradu. Potom restaurovala postupně jednotlivé gotické, barokní a lidové plastiky, pár obrazů a zejména rozsáhlou a významnou kolekci malovaných střeleckých terčů. Výběr těchto prací je dnes vystaven v jednom malém sále a doprovázen zajímavou fotodokumentací a tištěnými vysvětlivkami. Připomeňme, že jednu z gotických plastik zde vystavených Eva Kyšková představila veřejnosti na celostátní výstavě restaurátorských prací k významnému jubileu v roce 1980. Tato socha je tedy součástí sbírek Jihomoravského muzea.
Avšak Eva Kyšková se ve Znojmě uvádí také jako malíř. Patří ke generační vrstvě, která zažila na pražské Akademii v padesátých létech velké vzepětí ambicí a úsilí o pokud možno nejširší umě-lecký záběr neulpívající na úzké specializaci. Chodila do atelieru monumentální figurální malby vedené profesorem V. Sychrou, avšak už na studiích pokoušela se také o krajinomalbu. Vystavovala jako absolvent už v roce 1958, avšak rozhodla se setrvat na škole i nadále a prošla přísnou výukou profesora B. Slánského, který usiloval o světovou úroveň svých svěřenců. Od počátku šedesátých let působila tedy Eva Kyšková zcela souběžně jako malíř a grafik i jako stále se zdokonalující restaurátor. Obesílala proto výstavy jak samostatných tvůrčích umělců, tak i výstavy restaurátorských prací.
Nyní přichází do Znojma se souborem osmnácti krajin, které vznikly z jedné poloviny v létech 1979-80 a z druhé poloviny letos. Pouze jediná z vystavených krajin má za námět scenerii z Afriky, jinak jde veskrze o krajinu českou. Za několika náměty si dojela do jižních Čech, avšak naprostá většina je inspirována střízlivou středočeskou krajinou kolem Benešova. Z bývalé hájovny, která svou velebností připomíná tvrz, vycházela Eva Kyšková do nejbližšího okolí, někdy jenom pár desítek i stovek metrů, takže hájovna na několika obrazech právem figuruje jako spolehlivá základna, skýtající kýžený útulek. Takto prostě a přirozeně se zrodily obrazy zde vystavené a jsou nám předkládány v nepředstírané a rajské nahotě. Eva Kyšková si oblíbila roční údobí, v nichž stromy jsou buďto ještě, anebo už zase holé a dožadují se tudíž v interpretaci spíše grafické ráznosti než jemného malířského odstínění. Zejména ji láká kouzlo předjaří, zvláště tak náladového jako bylo letos. Expresivní napjetí, vyjádřené veskrze osobním malířským rukopisem v pastosním nánosu barvy je malířskou rovnomocninou dramatických okamžiků předcházejících zániku zimy a zrodu jara. Je tu vyjádřen její ryze osobní, neformální a jadrný malířský prožitek přírodního dění v němž příroda se leckdy jeví opravdu spíše rozmarná a vrtošivá než jako klidně moudrá. V souladu s tímto obsahem obrazů je pak jejich forma. Nechtějí to být nadčasové komponované krajiny, rozvážně a pečlivě dotažené projekty. Jsou to naopak bezprostřední záběry a polní záznamy prchavých okamžiků, které většina umělců řeší mnohem menším formátem, lavírovanou kresbou či akvarelem, po případě vůbec i zcela jinými prostředky, které malíři umožňují zkrátit pobyt v nehostinných podmínkách terénu a rozvádět pak studie později, s odstupem a v pohodě atelieru.
Eva Kyšková záměrně odmítla takové pohodlí, zamítla takový dvoufázový postup a rozhodla se pracovat venku vždy tak dlouho jak jí to počasí vůbec dovolí. Pracovala proto v houževnatých poryvech, vlastně podobně jako se i jaro prosazovalo náhlými nápory horka proti úporným a neustávajícím křečím zimy. Jakmile pak konečně zavládla vlahá jarní pohoda a stromy se konečně zazelenaly, přestala malovat. Výsledkem jsou nádherně syrová, vnitřně pravdivá a veskrze osobní sdělení citlivé bytosti, která je konfrontována s drsnou krásou přírodního dění v podmínkách, kde už každá další minuta může být těžko snesitelná. Domnívám se, že její proslulí kolegové, dnes už dávno po smrti, by jí uznale poklepali na rameno. Asi by souhlasili s tím, že komposiční úpravy či pěstovaná snaha o melodický malířský přednes nejsou na místě tam, kde jde především osobní vyznání, o naléhavé expresivní vyjádření malířské imprese přímo v terénu. I rozměr obrazů je dán možností zvládnout je na jeden zápřah.
Tato část aktivity Evy Kyškové je tedy jednak protikladem, jednak cenným a zdravým protějškem její restaurátorské činnosti, kde důsledná akribie, systematická práce a i jisté odosobnění jsou nutnými předpoklady zdaru. Je-li restaurátor podoben lékaři taktně prodlužujícímu život stárnoucímu organismu, bývá umělec uchvácený živelností přírody j ho pravým opakem. Eva Kyšková se rozhodla pěstovat obě tyto věčně svářející se vlastnosti. Je to přece onen známý, odvěký zápas mezi "chladnou" a "horkou" tvorbou. Je-li jako svědomitý restaurátor nucen uznávat oprávněné nároky chladného postupu, vynahrazuje si to jako malíř projevem horkým a osobitým.
JAROMÍR ŠÍP
Restaurátorka, text: Dana Skupová
Musí se umět vcítit do uměleckých záměrů výtvarníků různých dob a Jejich nejrůznějších temperamentů, respektovat dobu, v níž tito lidé žili i Jejich způsob myšlení. Musí opatrně, s rozvahou a přitom důsledně provést záchrannou práci, aby se umělecké památky zachovaly jako svědectví o minulosti příštím generacím, činnost, která je řemeslem vyžadujícím ukázněnou pracovní rutinu, ale i uměním v okamžicích dotváření předmětu, vyžaduje nemálo fyzické námahy i psychického vypětí. Je spojená s nepohodlím cestováni a několikaměsíčních odluk od domova, s provizorním bydlením na zámcích a odlehlých osadách. Přesto je to činnost společensky závažná, často nedoceněná.
Eva Kyšková je umělkyni, která se pro povolání restaurátora rozhodla již před mnoha lety, aniž by se přitom vzdala samostatné malířské tvorby. Titul akademická malířka získala ve třídě profesora V. Sychry, odbornou restaurátorkou se vyškolila u profesora B. Slánského. Již řadu let je členkou restaurátorské sekce při Českém fondu výtvarných uměni. Restauruje plastiky, nástěnné malby, obrazy. Má na svém kontě několik desítek restaurátorských prací pro Státní památkovou péči. Je ale současně i malířkou, která se samostatnou tvorbou omlazuje, aby neutrpěla její umělecká vnímavost k výtvarným projevům minulosti, aby dala prostor své fantazii a vlastním ambicím.
Od roku 1960 se Eva Kyšková podílí na restaurování našich památek. Restaurovala gotické fresky v pražských Emauzích a renesanční dřevěný strop na Pražském hradě, barokní fresky ve Znojmě a gotické fresky v Mutěníně, pro Státní památkovou péči udělala desítky zakázek.
"Restaurátorská práce Je někdy dobrodružstvím, ale ještě častěji velkou duševní zátěži. Neboť na věci restaurátorovi obvykle záleží a uvědomuje si tíhu své odpovědnosti. Re-staurace je obnova, uvedeni staré, často poškozené umělecké památky do původního stavu. Spočívá v odborném ošetření, ale neomezuje se jen na konzervaci předmětu. Často je zapotřebí doplnit chybějící části, tmelit a retušovat. Restaurátor přitom nesmi popustit uzdu fantazii a renovovat předmět podle svého vkusu. Musí mít na zřeteli historické souvislosti a atmosféru, v níž vznikl. Dobrý restaurátor se nesnaží dílku tzv. pomoci, udělat ho líbivější než kdysi bylo. Pěstuje si v sobě onu potřebnou dávku citu pro dobu i její esprit."
V šedesátých letech se skupina československých restaurátorů podílela na záchraně florentských obrazů a papíru v bibliografii. Akce se zúčastnila i Eva Kyšková.
"UNESCO vybavilo italské restaurátory skvělou technikou. Vlastnili llgestory, pily na seřezávání barevných vrstev, stroje umožňující transfer obrazu z desky na desku. Ve skutečnosti ale stroje zůstaly většinou nevyužity. Italové s nimi neuměli pracovat.
U nás jsme zvykli snímat přemalby ručně, skalpelem. Myslím, že je to citlivější přístup, třebaže zdlouhavější a namáhavější. Naši restaurátoři jsou zvyklí pracovat od začátku až do konce na jednom předmětu. Všechny restaurátorské práce dělá postupně jeden člověk. Výsledek je závislý jen na něm, jeho umu, zkušenostech, šikovnosti. Může z něho mít radost, protože je Jeho dílkem. V zahraničí bývají na jednotlivé restaurátorské činnosti specialisté. Nemyslím však, že tato specializace přináší restaurátorům pocit uspokojení.
Pobyt ve Florencii pro mě byl zdrojem poznáni a nových zkušeností. Nabídla se mi možnost srovnávat. Přesto pro mne Florencie nebyla místem, na které vzpomínám nejraději. Hezké vzpomínky mám na osadu Mutěnín na Domažllcku, kde jsem v letech 1973-1975 od jara do podzimu pracovala na gotických freskách. Pod nánosem takřka 40 přemaleb jsme spolu se sochařem Vladislavem Sobrem odkrývali překrásné fresky, některé ve fragmentech, jiné celistvé. Byla to pro nás práce zajímavá a nesmírně poutavá, protože to, co jsme objevili, bylo pro nás jako restaurátory nečekanou odměnou."
V současné době pracuje Eva Kyšková na restauraci šesti střeleckých terčů ze znojemského muzea. Jsou přichystané v jejím pražském ateliéru a čekají na to, až se jich ujme. Jsou dřevěné a je na nich zachycená atmosféra Znojma minulého a předminulého století, jeho kolorit, pověstný dům špalíček, stejně jako móda odívání těchto dob. Terče malovali inzitní umělci a dali si na nich opravdu záležet.
Přibližně padesát střeleckých terčů restaurovala Eva Kyšková pro Znojemské muzeum Již v minulých letech. Posledních šest jich čeká na restauraci. Přemístí je pak z depozitáře do výstavních síní, budou kolem nich chodit lidé a prohlížet si je, někteří třeba jen zvědavě okukovat. Ale dříve než se na světlo a do povědomí veřejnosti dostanou, je na nich zapotřebí udělat kus práce.
"Dříve než se restaurátor pustl do vlastní práce, pořídí fotodokumentaci o původním stavu. Dělá jí pro investora i pro sebe. Tyto terče přišly z depozitářů, jsou špinavé a je třeba je nejprve důkladně očistit. Dřevo je nutné zpevnit a vytmelit. Po opravě dřeva se snímají laky a přemalby a předmět se připra-vuje k retuši. Při ní je třeba držet se stylu a rukopisu malíře a v jeho duchu usilovat o obnovu předmětu.
Na terčích ze Znojemského muzea bývá i několik přemaleb. Není to nic neobvyklého, protože čím je obraz starší, tím s více přemalbami se můžeme setkat. Provádějí se chemické rozbory, aby se zjistilo, která malba je původní. S restaurátory spolupracuje restaurátorské oddělení na Vysoké škole chemicko-technologické. Odbornici z tohoto pracoviště nám doporučuji, jaký druh pojidla je pro restauraci vhodný. A tady se dotýkám jedné velké bolesti svého povolání - nedo-statečného sortimentu malířských potřeb. Obchody s malířskými potřebami jsou u nás velmi špatně zásobeny. Barvy z dovozu bývají velmi drahé a některé suroviny vůbec sehnat nelze, špatně se shánějí např. plátna a pryskyřice. Moc bych si přála a nejen já, aby se toto zlepšilo."
Hodiny, dny, měsíce a roky strávené nad obrazy, plastikami a freskami v nejrůznějších koutech naši země. Obětované záchraně památek a uměleckých předmětů pro nás, i pro ty, co přijdou po nás. Pro to, aby se neztratila kontinuita mezi minulosti a přítomnosti, aby se bylo kam ohlížet, z čeho se poučit. Taková je práce restaurátorů. Bez jejich šikovných rukou bychom dnes na mnoha místech nestáli a neobdivovali a mnohé hrady, zámky a paláce by veřejnosti byly nepřístupné.
"Přála bych si," říká Eva Kyšková, když se s ní loučíme "aby se lidé naučili dívat na přírodu i na lidské výtvory se cti, stejně jako na každou normální práci. Snad by si pak více vážili I starých hodnot a všeho, co nám předkové odkázali."
DANA SKUPOVÁ
Itálie - země viděná trochu jinak, text: Eva Kyšková
Nastalo delší období dešťů. Ne v Indii, jak by se dalo čekat, ale v Itálii, v listopadu roku 1966. Neškodně vypadající říčka Arno rychle stoupala a nenechala obyvatelům města Florencie čas na nějaké zabezpečovací práce. Katastrofální zátopa, jaké nebylo od středověku obdoby, přišla čtvrtého listopadu v časných ranních hodinách a lidem už nezbylo nic jiného než chránit to nejnutnější.
Pro naši skupinu čtyř lidí, povoláním malířů a restaurátorů, začala starost už v těch listopadových dnech, kdy jsme nabídli pomoc postiženému městu a jeho památkám. Trvalo to ovšem ještě celý rok, než byla definitivně projednána a zajištěna pomoc Florencii. Začali jsme se chystat na cestu. Předběžně určené datum bylo kolem osmého ledna 1968.
Po strastiplném putování jsme se - celá naše skupina: Jan Horký. Helena Matoušova, Ivan Gruber a já - dostali do penziónu Bartolíni ve Florencii. Náš tým byl v naprostém pořádku, schopen po odpočinku nastoupit ráno svou tří a půl měsíční restaurátorskou praxí v dílnách Fortezzy da Basso.
NENÁPADNÝ VCHOD
Fortezza je nedaleko středu města, je to bývalá vojenská pevnost z doby panování Medicejských. Její nevlídný vzhled se Florenťané snaží napravit zelení. Ta Je ostatně ve Florencii všude. Tahleta, pro nás nyní důležitá stavba, skrývá ve své jedné části restaurátorské dílny, které sem Italové umístili pa zátopě onoho osudného šestašedesátého roku. Opravují se tu dřevěné deskové obrazy, obrazy na plátně i sochy - v dílně známého italského restaurátora Banella. Ted tam lze právě spatřit sv. Magdalenu od Do-natella, která byla vodou silně poškozena. Vpravo i vlevo od vrátnice je několik rozsáhlých sálů se stále uzavřenými neprůhlednými okny. To proto, aby se zde udržela určitá vlhkost vzduchu, kterou vyrábějí ohromné pařáky.
Díky UNESCO mají italští restaurátoři zařízení laboratoří, o jakém se českému restaurátoru ani nesní. U stropu ohromné digestoře s ohybnými choboty, na pracovních stolech nejrůznější přístroje, dokonale zařízené dvě temné komory, stejně dobře vybavená truhlářská dílna s několika velmi obratnými odbor-níky. A všude kolem dokola nosné konstrukce a regály s uloženými, většinou rozdrancovanými díly nesmírných hodnot, tady na štaflích malý, ale půvabný Paolo Ucello, vedle deskový obraz od Boticcelliho. Díky proslulosti těchto děl se dveře dílen takřka nezavrou za četnými hromadnými výpravami i jednot-livými návštěvníky. To byla druhá věc,
na kterou jsme si museli zvykat. U nás doma většinou restaurátor takový provoz kolem své práce nezažívá.
Co se týká naší práce - ta byla velice odlišná. Celý postup i dokumentaci jsme prováděli - na rozdíl od způsobu, na který jsme zvyklí doma - sami. Tady jako by každý restaurátor byl úzce specializován, po celý čtvrtrok jsme my i ostatní pracovnici vykonávali jednu a tutéž práci. U naší skupiny to bylo upevňování poškozené barevné vrstvy a snímání ochranného papíru napojeného umělou pryskyřicí. Rovněž materiál používaný k opravám se liší od našich tradičních i nových materiálu. Vedle nás pracovala skupina čtyř Poláků, kteří mají pracovní úvazek na celý rok, a velká skupina restaurátorů ze severských zemí. Ti všichni se stali brzy našimi přáteli. Stejně tak italové, kteří pracovali samostatně v jednom ze sálů.
Třetí a snad poslední věc, na kterou jsme si nejen nezvykli, ale vůbec ani nepochopili, bylo to, že tolikrát už publikovaný, poškozený nádherný kříž od Cimabua leží dosud pouze papírem zajištěný v nevhodném prostředí Limonaie a kdo ví, jak dlouho tu ještě bude ležet a co z něho zbude.
ŠPAČKŮ SMUTNÝ ÚDĚL
Nedaleko Florencie stojí starodávné městečko S. Gimignano. Stojí na kopci a už daleko ze silnice se objevuje mezi pahorky jako neskutečný přelud středověku. Kdysi, na vrcholu slávy, mělo Gimignano asi 90 vysokých, čtverhranných věží k obraně, dnes je jich ovšem daleko méně a slouží k mírovým účelům. Obyvatelé v nich mají své příbytky, půdy a děti určitě svůj ráj na zemi. Hned vedle dómu s vysokým schodištěm jsme navštívili muzeum Civíce, ve kterém je zastoupena škola florentská, umbrijská i sienská, vedle jiných dalších děl. Na úplném vršku města sedí La Rocca - bývalá pevnost. Nyní je tu soukromá tratorie, jejíž majitelce jsme se nějak znelíbili. Nenalila nám, tváříc se velmi nevlídně.
U spodního kostela sv. Augustina je náměstí a kolem dokola na domech visí pro ozdobu klícky se smutnými zpěváky - kosy, špačky, pěnkavami a nevím, jak se všichni jmenují. Ceká je nakonec smutný osud jako naši drůbež. Italové je považují za lahůdku a já bych bývala ty klece nejraději zotvírala.
Nedaleko tohoto městečka na podobném pahorku s olivami je bratrské městečko Certaldo. Má ještě méně věží, ale zato tu žil slavný Bocaccio a jeho dům obyvatelé s pýchou ukazují. V místním muzeu na radnici jsme zhlédli výstavu ilustrací k dílům tohoto renesančního spisovatele a potěšila nás mezi jinými světovými umělci také jména našeho Karla Svolinského a Cyrila Boudy.
ČTYŘIKRÁT DENNĚ TAM A ZPÁTKY
Zážitků za tři a půl měsíce našeho pobytu v Itálii je víc než dost. Ty zajímavější a ne tak obvyklé jsou vystřídány zážitky všednějšími, takovými každodenními drobnými událostmi, které časem vejdou do podvědomí. Je zvláštní, že teprve ty malé příhody denní nám pomohly vžít se do zvyklostí a života města, které se nám stalo na čtvrt roku domovem.
Například taková cesta do restaurátorských dílen ve Fortezze da Basso čtyřikrát denně přes město, to už stálo za to vyrazit o nějakou tu chvíli dřív z domu a jít tam oklikou. Třeba přes Piazza del Duomo. Ve Florencii mi můj nevelký orientační smysl úplně vypověděl, což se mi nestalo v žádném jiném městě, které jsem dosud navštívila, nikde se mi nepodařilo tak krásně bloudit jako zde v těch křivých a úzkých uličkách, které si byly nějak moc podobné.
Cestu do práce jsem volila raději známějšími ulicemi. 1 tady se denně mohlo leccos uvidět, ať už to byly obchody, italsky nazývané kartolerie - je to něco mezi naším hračkářstvím, papírnictvím a obchodem se suvenýry. Sortiment zboží byl přebohatý a zajímavý, ve výlohách, často obměňovaných, se skvěly hotové perly. Přitahovaly oči všech členů našeho restaurátorského týmu.
Kousek dál v ulici Servi je kavárna á cukrárna s fantasticky lákavými sladkými výrobky, ale hlavně nejlepším es-presem v celém městě. Pověst opravdu nelhala. Za rohem v ulici Guelfa mají jednu náramně zajímavou atrakci. Vedle trattorie "U Bolognana", ovšem jen za vlídného počasí, stojí klec s papouškem, který nám po vzájemném okukování sdělil, že jeho pravé jméno je Loretto, a pojal k naší skupině velké sympatie. Takové, že se kvůli nám naučil i jedno peprnější české slovo. Za odměnu se nechal vískat v zaprášeném peří a hned přitom usnul, nebo pokračoval v zábavě tím, že mistrně napodoboval smích okolostojících.
Jindy jsem si zvolila cestu kolem kostela sv. Lorenza. V sousedství Medicejské hrobky si rozbil svůj stan výřečný prodavač nějakého vyřazeného porcelánového nádobí. Sledovala jsem jeho žonglérské exhibice se zatajeným dechem, ale nejen že nikdy nic nerozbil, ale ještě 1 prodal. V uličce nazývané Šanghaj, kde nabízejí své zboží překupníci, stojí také městská tržnice s ohromnou halou, v níž se prodávají ryby, maso a sýry. Největší ryba, kterou jsem tam spatřila, byl mečoun, největší kus masa byl ohromný vykuchaný vůl a největší sýr byl ten, co visel na konstrukci haly a vážil asi 300 kg. Nedaleko odsud je Piazza Indipendenza, leží na cestě k Fortezze a má jednu pozoruhodnost. Na velkých vratech městské porodnice jsou zavěšeny růžové a bleděmodré mašle, podle toho, je-li nový přírůstek hoch nebo děvče. Budoucí mladíci florentští si budou moci vybrat - děvčat je početní převaha.
NEAPOL
Jízdenky na zamýšlenou cestu z Florencie do Neapole jsme sl obstarali už v Praze. Do Neapole jsme dorazili ve večerních hodinách. Předem poučeni o cestě na Capo di Monte, to je kopec nad městem, jsme nasedli do příslušného autobusu, který pamatoval ještě předválečný provoz. Atmosféra úplně odlišná od uměřené toskánské obklopila nás spolu s hustým dýmem cigaret. Ve veřejných dopravních prostředcích se tady vesele kouří a v tom neprůhledném kouři se vede živý rozhovor a vůbec nevadí, že soused na souseda pořádně ani nevidí. Autobus co chvíli zastavil v proudu aut a tramvají, řidič bodře vysvětlil cestujícím, proč se nejede, a lidé
si šetří nervy humorem. Za pohody, nepoznané u nás doma, jsme dojeli na Capo di Monte. Ochotní spolucestující nás vysadili na správné stanici. O něco později jsme byli už ubytováni v pěkně zařízených, leč studených inspekčních pokojích muzea.
Návštěva muzea Nacionále druhého ?dne nám znovu dokázala, že jsme v Itálii. Antické sochy, slavné mozaiky ze tří zasypaných měst, šperky a sklo jsou navršeny vedle sebe v ohromném množství a chaosu, jako téměř v každém italském muzeu. Je to konec konců věc názoru, jsou zastánci 1 odpůrci takové instalace.
Vzrůstající hlad jsme ukojili výbornou pizzou v Dantově pizzerii v blízkosti muzea. Tyhle placky se pečou na otevřeném ohni, až mají pěknou zahnědlou kůrku, Jejich název je závislý na různých ingrediencích, které se nalézají na středu placky. Dají se navíc kapary a je to alia siciliana, nebo sardinky a hned se nazývají napolitana.
POMEJE
Následující ráno jsme nasedli do vláčku Ferrovia Vesuviana a za pošmourného dne jsme dorazili do Pompejí. Drožkáři nabízející u nádraží pohodlné svezeni u nás vzbudili dojem, že se v nepříjemném dešti pořádně projdeme. Ušli Jsme však několik desítek metrů a déšť ustal. Vešli Jsme do labyrintu pompejských ulic, pečlivě očíslovaných. Odkryt je teprve střed města, který nás překvapil svou rozlehlostí. Domy a paláce mají malé lidské měřítko, a to je zvlášť příjemné, vidí-li člověk delší dobu většinou honosné a pompézní městské stavby. Taková vila pompejského občana má někdy patnáct a víc místností, ale jsou to spíše místnůstky, komory drobných rozměrů; leccos tady připomíná co do ku-bických metrů naše novostavby, ne ovšem co do trvanlivosti. Uličky mají své brány a pulty s otvory pro amfory, které spíš připomínají dnešní zmrzlinářský krámek. V obchodech Jsou regály s hliněnými amforami na víno. Všude spousta mozaik a enkaustik, v luxusnějších vilách jsou mělké bazény v podlaze, překrásně vyzdobené zvířecími motivy, nebo kouzelnická atria, zkrátka - pohodlím zhýčkaný člověk dvacátého století si docela dobře dovede představit život v takovém atriovém domě, dnes i opět moderním. Poseděli jsme v amfiteátru, prohlédli několik obdivuhodně zachovalých vil, porozhlédli se po městě z jediné věže, nazvané po Merkurovi a přitom zapomněli na zavírací hodinu. Jeden ochotný strážce města nás vyvedl zkratkou k vile Mystérii, přes zahrady a dvorky domů, a to náš pocit, že jsme teprve v nedávno opuštěném městě, ještě zesílilo. Ony ty zahrady žijí. Snad strážci, snad jiní dobří duchové osázeli půdu stromy, květinami a vínem a rostlinám se tady v úrodné zemi náramně daří a na oplátku doplňují svou zelení i bílou krásu starých pompejských domů.
FESTA
Lidé si odjakživa potrpěli na různé zvyky o obyčeje. Tak je tomu i v Itálii. Kdejaký svatý nebo svatá je poctěn i svátkem a přiznám se, že mi tohle oznamování volna v restaurátorských dílnách znělo rajsky lahodně, byla to taky příležitost navštívit nějakou tu galérii, kde se velmi brzo zavírá.
Jedním z důvodů slavení byl masopust. To se s velkým nadšením občané navléknou do maškar nebo alespoň si nasadí umělé nosy a uši a Jdou si trochu povyrazit do ulic. Pak se zase slaví konec masopustu, to se pojídají koblihy, stejně Jako u nás, kdežto ještě v masopustě se peče takový obdélný koláč s cukrovou závějí nahoře, který se nazývá schiaccia di fiorentina.
Jarní svátky velikonoční si zaslouží trochu víc pozornosti, jednak mají v Itálii velkou tradici, jednak trvají více dní. Jeden takový se zachoval ze 14. století a florentští občané jsou na Jeho provozování hrdí. Je to svátek nazvaný Festa dello Scoppio del Carro. Ze se už blíží, to se pozná podle vyrůstající tribuny mezi dómem a baptisteriem na náměstí. Před velikonocemi opráší pořadatelé roční prach s honosného vozu (nynější byl postaven kolem roku 1700 po původním, který shořel). Má tvar několikapatrového dortu. Vůz Je naleštěn a všude ověšen plechovými ozdobami. Pak ho čtyři bílí, švarně okšírovaní voli do-táhnou před dóm a od vozu do kostela se napne ocelové lano. Na Boží hod velikonoční od rána se trousily na náměstí davy lidí; před polednem se tam už nevešla ani noha.
Za slavnostní nálady započaly půvabné kratochvíle, provozované v dobových krojích. Za víření bubnů vyhazovali mladíci do vzduchu prapory s erby a zas Je obratně chytali. Trubači vytrubovali před hlavním vchodem do chrámu a obecenstvo tomu všemu vděčně tleskalo.
Během té nekonečné poslední hodiny se sloužila slavná mše v chrámě. Poté vyšlo duchovenstvo a následováno krojovaným doprovodem vešlo do baptisteria. Co se dělo tam, to mi pochopitelně ušlo, soustředila jsem svou pozornost raději na onen monstrózní záhadný vůz. Konečně se průvod vrátil do kostela a v nejbližší chvíli to celé vypuklo. Odérem dvanácté vyletěla po ocelovém laně k vozu holubice - podpalovák, škoda, že jsem nemohla vidět, jak Ji některý z církevních otců vypálil. Ze spodních pater vozu začaly vystřelovat rachejtle s ohlušujícími výbuchy, rány se šířily k vrcholku vozu, k točícímu se větrníku a celé náměstí bylo brzy naplněno hustým dýmem s kusy létajícího popela. V kouři skrytý dav šuměl uznáním a obdivem. Přiznám se, že mi to taky vzalo dech a na chvíli i sluch, takový efekt Jsem si nepředstavovala. Ještě v pološeru dýmu se začínali davem prodírat kluci a po skončeném ohňostroji se vrhli na vůz a doslova oškubali z něho všechny ozdoby. Někteří své trofeje házeli do jásajícího davu, jiní si je nacpali do kapes. Za všeobecné spokojenosti se dav pomalu rozcházel na všechny strany k svátečnímu obědu.
Brzy po tom velkolepém velikonočním zážitku se náš pobyt v Itálii rychle chýlil ke konci. Jednoho smutného dne jsme se rozloučili ve Fortezze se všemi našimi kolegy a přáteli. A potom Ještě zbývala poslední cesta po Florencii, po všech známých místech, na náměstí Signorie, ke kostelu Santa Croce, přes most Ponte Vecchio s jeho zlatnickými krámky k paláci Pitti...
EVA KYŠKOVÁ
Ošetřujeme dřevo - 1.díl, text: Eva Kyšková
V množství různých uměleckých výstav bývají restaurátorské expozice poměrně vzácné, a přesto, nebo právě proto, mají vždy ohlas a budí veliký zájem veřejnosti. Na těchto akcích se organizátoři snaží především o to, aby restaurátorská práce byla co nejšíře pochopena jako činnost nezbytná pro zachování našeho národního a kulturního dědictví. Jde především o státní sbírky a umělecké památky.
0 tomto oboru bylo už napsáno u nás i ve světě mnoho publikací a článků a je možno říci, že činnost našich restaurátorů si získala ve světě znamenitou pověst. Je to dáno mimo jiné í tím, že zdaleka ne všechny země mají možnost organizačně a taky pedagogicky připravit kvalifikované pracovníky.
Trochu v pozadí restaurátorského oboru stojí restaurování v uměleckém řemesle, protože velká část předmětů ozdobných i užitkových je v soukromém držení. Rozvoj chalupaření v posledních letech se příznivě promítl i na zachování těch věcí, které se vyhazovaly jako staré haraburdí. Dnes jsou rehabilito-vány a slouží a zdobí domácnosti a chalupy, často ovšem v přímo havarijním stavu. I o těchto předmětech denní potřeby našich předků a jejich údržbě byly již napsány odborné knížky pro ty, kteří si samí chtějí své "poklady" pokud možno odborně a citlivě opravit. A těm je určen i dnešní mini kurs.
Začneme dobře míněnou radou: Jestliže se jedná o mimořádně kvalitní, byť i jen řemeslně umělecký předmět, vždy je nejlepší vyhledat odborného pracovníka, třeba přes UP sekci restaurátorů při Českém fondu výtvarných umění. Ona totiž i. taková malá lidová soška nebo třeba malovaná truhla čí skříň potřebují vlídné zacházeni při opravě a po všech těch počátečních, zdánlivě jednoduchých úkonech je třeba obvykle i retuší doplnit zničenou barevnou vrstvu - polychromii. K tomu ale je nutná vedle umělecké šikovnosti též znalost slohů, časového zařazeni předmětu a hlavně technologie materiálu. Příkladně, na temperovou malbu nelze retušovat olejovou barvou, protože oprava bude působit cizorodě, místo obnovení původního vzhledu docílí se pravý opak.
Toto upozornění ale neznamená, že bychom měli překrásné výrobky naších předků nechat, až je zub času zcela zničí. Je jen dobře si před opravou uvědomit své možnosti. Především tedy nenecháme dotyčný předmět, je-li ze dřeva, pro-kvést plísní, houbou nebo sežrat červotočem či jiným dřevokazným hmyzem.
Plíseň se projevuje sedavým, až zeleným povlakem. Vezmeme drsný kartáč a napadená místa i okolí pečlivě očistíme. Pak je natřeme štětcem 15% Ajatínem nebo 4% Lastanoxem s vodou nebo lihem (je vzlínavější).
Houby se sympatickými jmény jako trámovka, outlovka houževnatec, dřevomorka či ko niofora tvoří ve dřevě zhoubná vlákna, která se na povrchu spojí, v sametový koberec. Jako všechny houby potřebují ke vzniku trvalé vlhko, a navíc kyselé prostředí. Napadený předmět přeneseme do suché místnosti a okartáčujeme jako u plísní. Použijeme k nátěru též Lastanox nebo Ajatin.
Dřevokazi, červotoči, tesaříci a další škůdci dřeva se vyskytují v dřevní hmotě ve stadiu larev asi dva roky, pak se zakuklí a vylezou ven jako dospělí brouci. Larvy dokážou zničit dokonale dřevo i tzv. běl tak, že se předmět často úplně rozsype nebo jako skořápka zůstane barevná vrstva s podkladem. Larev se zbavujeme přípravkem Pentalidol. Podle velikosti a tvaru věci, kterou ošetřujeme, použijeme buď nátěru štětcem, injektáže do chodbiček ve dřevě nebo ponoření do nádoby s lázní. Samozřejmě lze pří větším zamoření použít též odborných služeb zaplynování kyanovodíkem nebo ozařování v Ústavu jader-ného výzkumu ČSAV.
Škůdců jsme se zbavili. Co však s perníkovou hmotou dřeva? 0 tom si řekneme v příštím dílu.
EVA KYŠKOVÁ
Ošetřujeme dřevo - 2.díl, text: Eva Kyšková
V minulém čísle jsme si řekli, jak se zbavíme škůdců dřeva - plísní, hub i hmyzu. Dnes si povíme něco o vlastní konzervaci a impregnaci dřevěných předmětů. Hned na začátku připomínáme, že ideální univerzální prostředek, který by se hodil pro všechny druhy konzervace dřeva, dosud neexistuje. Zmíníme se proto o několika běžně používaných přípravcích, které se vám při troše snahy podaří vyrobit, případně i o těch. které se dají koupit na našem trhu.Jaké jsou požadavky na přípravky ke konzervaci a impregnaci dřeva? Můžeme je shrnout přibližně do tří bodů: 1. preparát musí být stálý vůči působení světla a vlhkosti a neměl by výrazně měnit původní barvu dřeva, z něhož je restaurovaný předmět vyroben; 2. důležité je, aby použitý přípravek zůstal trvale pružný; 3. pro pohodlnou práci je nutný co nejnižší stupeň viskozity používaného preparátu.
Nejstarší recepty na zpevňování dřeva doporučují pro petrifikaci (naplnění děr náhradní hmotou) směsi přírodních pryskyřic a organických rozpouštědel s přídavky vosku či různých olejů. Směsí je mnoho, některé jsou vhodné pro předměty s polychromii, jiné pro nábytek a dřevořezby bez barevných vrstev. Pro předměty z přírodního dřeva je vhodný roztok 5 objemových dílů lněné fermeže, dvou dílů kalafuny a 10dílůde naturovaného lihu. Pro polychromované předměty je velmi účinný roztok 10 objemových dílů terpentýnového oleje, 2 dílů damarové pryskyřice a 2 dílů kalafuny. Navíc lze přidat 2 díly nastrouhaného vosku. Po rozpuštění jednotlivých složek připravíme vhodnou nádobu pro lázeň a předmět vložíme do roztoku a ponecháme tak dlouho, dokud dřevo nasakuje. Větší předměty (nábytek atd.) natíráme v dobře větrané místnosti, nebo ještě lépe venku. Jakmile je dřevo dostatečně napuštěno, předmět vyjmeme, necháme proschnout a případná lesklá místa, tedy ta, na kterých se konzervační roztok zcela nevstřebal do dřevní hmoty, vytřeme opatrně toluenem. K tomu je možno použit i terpentýnu.
V polovině tohoto století přicházejí v restaurátorském řemesle ke slovu syntetické pryskyřice. Přípravků ke konzervaci dřeva je dnes obvykle k dostání celá řada (viz tabulka). Je jenom třeba si uvědomit, že jsou to většinou zdraví škodlivé látky, a navíc hořlaviny. Pří prácí s nimi je třeba bezpodmínečně dodržovat bezpečnostní předpisy, které jsou natištěny spolu s přesným návodem k použití na obalu. Totéž platí í pro rozpouštědla.
Pro tmelení prasklin, větších děr apod. lze použít Dřevotmel. Není-li momentálně na skladě prodejen, lze jej nahradit směsí jemných pilin z tvrdého dřeva a nitrocelulózového laku. Staré dřevo má obvykle svou přirozenou krásnou patinu, kterou má petrifikace jen zdůraznit. Je ovšem třeba očistit povrch od mastnoty, pokapání svíčkou, od různých skvrn a prachu. Někdy je povrch během let "okrášlen" různými nátěry šelaku, oleje, barevných laků i temperami či klihovkami, které doslova ničí půvab původního úmyslu řemeslníka či umělce. Otázku pře-maleb by měl řešit odborník. Ostatní znečištění, jako třeba vosk, rozpouští dobře francouzský terpentýn, šelak a pryskyřice, prach zase denaturovaný líh a terpentýnový olej. Klihovou barvu odstraníme vodou s malým množstvím saponátu, opláchneme vlažnou vodou a pečlivě osušíme.
Skončili jsme tedy vytvrzování a zacelování dřeva. Zbývá konečný ochranný nátěr. Připravíme si vosko-terpentýnovou pastu z 1 objemového dílu včelího vosku a 3 až 4 dílů francouzského terpentýnu a provedeme nátěr štětcem. Po uschnutí ochranného nátěru vyleštíme flanelem nebo jemným kartáčem do matného lesku. Polychromované předměty udržujeme tím, že je pouze citlivě oprašujeme, větší čištění je už restaurátorský zásah - na rozdíl od citovaných technologických postupů a receptů, které spadají do oboru konzervace - a proto je přenecháme odborníkům.
EVA KYŠKOVÁ